Alpsko-Dolomitická meditace v závěru léta - 05.09.06
Milí přátelé, neb jsem již delší dobu nepřidal žádný článek, tak je načase tento nešvar odstranit. Na přelomu měsíců srpna a září jsem se svou dobrou kamarádkou Lenkou, čerstvé absolventky manínského kurzu, absovoval mimořádně spontánní zájezd do hor. Touha dostat se až k moři nám původní plán navštívit Slovensko přesměrovala o 90° směrem na jih…
Linie trasy nebyla stanovena pevně, ale je dobré předem říci, kudy se stopy auta a otisky našich nohou nakonec ubíraly. Cesta vykrystalizovala v následující dráhu: Praha - Salzburg - Werfenerhütte (1969 m n.m., Tennengebirge) - Zell am See - Grobglockner Hochalpenstrabe - Heiligenblut - Lienz - Sillian (IT) - Toblach - Misurina (Sextener Dolomiten) - Toblinger Knoten (2617 m n.m.) - Cortina D’Ampezzo - Cima di Mezzo (3154 m n.m.) - Veneto - Mestre - Ravenna - Bologna - Venezia - Udine - Villach - Salzburg - Praha.
Etapa I. - Tennengebirge
Osvědčená chata Werfererhütte nás svou pohostinností nezklamala. Bydlení skoro ve dvou tisících za pět euro na noc a navíc jste na chatě vždycky úplně sami. Tato skutečnost řadí chatu i se záchodem se spodním vzdušným prouděním a bez teplé vody na úroveň několikahvezdičkového hotelu. Jediné co nám nepřálo bylo počasí. Krásné odpočinkové osmnáctidélkové lezení za maximálně III+ jsme museli změnit na pěší výlet do místního sedla. Ovšem zklamáni jsme tím rozhodně nebyli a i „pěšák“ stál to za to. Na Werferener Hütte jsem dal řeč s milým správcem chaty Gerhardem. Stabilní dobré počasí pro lezení v Tennengebirge je nejlepší prý v září a určitě bude rád, když se tam někdy jako oddíl ukážeme. Jinak počet lam, které na chatě přes léto chovají, stoupl z jedné na dvě :-).
Etapa II. - Vysoké Taury (Grobglockner Hochalpenstrabe, Heiligenblut)
Jestli někdy navštívíte Vysoké Taury autem, určitě tuto vysokoalpskou silnici neopomeňte. Za sezónně otevřenou silnici sice zaplatíte 26 eur, nicméně za ty zážitky, které během cesty budete mít, to rozhodně stojí. Počasí bylo zde sice již o něco lepší, ale proslulá panoramata nám i přesto zůstala ukryta v mracích. Naším cílem byla vesnička Heiligenblut, ležící pod proslulým Glocknerem. Žijí zde neuvěřitelně milí domorodci a na zdejší pohostinnost nemůžeme říci jediné špatné slovo. Prosímvás, nožíky s malovanou střenkou a zrcátka nechte doma - vemte si raději 20 euro na ubytování na osobu :-).
Etapa III. - Ferraty v Sextenských Dolomitech (Cortina D´Ampezzo, Via Ferrata Toblinger Knoten + Marino Bianchi)
Zde jsme strávili dva příjemné dny. Počasí nám konečně začalo přát a dovolilo se nám obléci do lezeckého. Autem jsme se dostali až k Rif. Auronzo (vjezd za 20 éček) a dále jsme museli šlapat po svých. Hodinová procházka kolem Tre Cime di Lavaredo byla příjemným začátkem. U chaty Locatelli jsme nasadili matroš a šlapali k severní stěně Toblinger Knoten (2617 m n.m.), kde začíná pěkná červěňoučká ferrata. Zadarmo rozhodně nebyla. Teplota kolem nuly, stín, pěkný vichr, přiměřená expozice. A pocity na vrcholu? Tak v první chvíli jsem si říkal, jaký jsem to blbec, že nemám s sebou nálepku LBE. Vrcholový ocelový kříž byl polepen od hlavy až k patě :-). Ale jinak se o pocitech tam nahoře mluvit nedá - každý přece ví…:-)))
Zatímco ferátka na Toblinger Knoten byla kvalitním zážitkem, pak klettersteig Marino Bianchi na Cima di Mezzo (3154 m n.m.) v masívu Cristallo byla naprosto odstrašujícím případem. Potkali jsme tu výcvikový ferratový kurz nějaké české univerzity. Řeknu to stručně - 30 lidí v lehkých šusťáčkách, téměř podchlazených, nezkušených, všude kolem sníh, vítr, „instruktor“ kdesi v nedohlednu, výbava a způsob navázání až tuhla krev v žilách… Ušli jsme asi 200 metrů a rozhodli se pro návrat, neboť na tohle se fakt koukat nedalo. Cestou zpět jsme potkali tři mladé sympatické lidi z tohoto kurzu, kteří se s námi rozumně vrátili a byli za to velmi vděční. Aby jsme si alespoň trochu spravili chuť, prošli jsme se kousek po ferratě po opačné straně hřebenu, frekventované rovněž více než je zdrávo. Udělali jsme zde pár hezkých snímků a raději to definitivně zabalili.
Etapa IV. - Ravenna, moře a italské silnice
Tak k téhle etapě bych řekl především to, že italská organizace nejen dopravy, ale prakticky všeho je spolehlivým testem vašich nervů. Řekli byste, že ve čtyřhvězdičkovém kempu neznají na záchodech toaletní papír?
Do severní Itálie k moři na víc než jeden den nejezděte. Nechci říkat, že to bylo vyloženě špatný, to rozhodně ne, tím bych Itálii křivdil, ale skutečně jsme se shodli, že pro mořské radovánky známe mnohem lepší místa.
Závěrem
Celkem jsme najeli 2264 kilometrů, pohybovali jsme se ve výšce od 0 do 3000 metrů n.m. a protloukli jsme se i teplotním rozsahem od -5° na sněhu po +30° C na vyhřáté pláži. Akce se vydařila a nechyběl jí náboj. Hory jsou přece jen jedna velká jistota, kterou máme. Budou tu pořád, stále na stejném místě a i stejně vypadat. Ale přesto nás vždycky něčím novým překvapí. Je to ráj mezi nebem a zemí. A budete-li chtít zakončit výlet u moře, nezapomeňte na nafukovací míč proti trudomyslnosti :-).
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
komentáře [32]