Poslední výstřik do Alp - 18.10.06
Dvě družstva, dva pohledy
Pohled první aneb Leník a Jeník
Letmý pohled do diáře upoutal státní svátek připadající na čtvrtek a automatická vidina 4 dnů volna nasměrovala myšlenky na lezeckou akci v Alpách. Slovo dalo slovo a během tří hodin byla poskládaná parta čtyř lidí na cestu. Z Prahy nás odjelo pět - Jeník, Leník, Fuga, Martin a sluníčko.
Výstup na Werfener Hütte, kam vedly naše kroky, lze nazvat bez okolků romantickým hororem. „Už dozrály a opadaly, a z kolouchů se srnci stali…“ Přiznačná asociace pro ty, kteří na stejnou chatu stoupají podruhý v jednom měsíci. S vědomím co nás čeká, jsme už dopředu cestu uhrabávali vyplazenými jazyky, zatímco Martin s Fugou si ve vycházkovém tempu cestou vzhůru zpočátku prozpěvovali Rosu na kolejích. Já jsem cestu nahoru zvládnul se zarputilostí na tři goťácké písničky, Martin čerpal energii ze své studentské síly, Léňa podala vůbec úctyhodný výkon s podtextem „..sotva pletu nohama..“ a dokonce i Fuga, ostřílený veterán krutých výstupů, nahoře přiznal drobnou únavu. Po příchodu na chatu jsme dali uvítacího točeného Kaisera za tři éčka a brzy šáhli po spacácích.
Ráno na nás uchystalo ideální počasí. Každá lezecká dvojka měla vytipovanou svou lezeckou trasu. Fuga s Martinem se rozhodli pojmout výlet vůbec specifickým způsobem. Jejich nadmíra energie způsobovala, že ji museli často upouštět a vzniklo tak unikátní lezecké uskupení, které Léňa trefně pojmenovala Buenos Aires.
Co vám budem povídat. Lenku čekalo první vícedélkové lezení v horách, takže cesta s názvem Südrampe za III+ byla pro nás jasnou volbou. Za ranního kuropění jsme nástup našli celkem bez problémů, zvláště když cesta začíná u nějaké pamětní tabule. Ze začátku to šlo, jak na drátkách. Cesta vybavená borháky na štandech, sem tam nutný dojišťování. V deváté délce se již ozvala únava, tak jsme poobědvali a pauzírovali před dalším postupem. Když jsme v trojkový cestě přelezli první pětkový úsek, tak jsme se ještě smáli, ale když jsme dolezli k úseku, kde se na nás smálo místo za pět plus, tak už jsme byli vysmátý totálně. Kniha výstupů dole na chatě nám posléze potvrdila, že „výstupy na Hochthron jsou vesměs podhodnocené“, takže kdybyste tam někdo jel někdy lízt, tak s tím počítejte. V 17:30 přišlo na řadu slaňování. Skončili jsme délku pod vrcholovým hřebenem. Byli jsme unavení, na vrchol by to ještě trvalo a krkolomný sestup dvojkovým terénem za tmy by nám taky energie nepřidal. Na poslední délku slanění jsme museli vytáhnout už čelovky. I přesto, že jsme nedolezli, měli jsme super pocit. Všem mohu cestu doporučit - je sice dlouhá - 18 délek, 600 metrů lezení, 350 m převýšení, ale dostane se vám pod kůži :-).
Pohled druhý - Fuga a Martin
Bitte ? Noch einmal…
Cestu do Werfenu zvládáme s Martinem rozvalení v zadním traktu Borůvkova náklaďáku v pohodě. Jen to rádio tam ze předu nebylo moc slyšet - Jeníku, udělej s tim něco! Výstup k chatě zahajujem s - jak se záhy ukázalo - poněkud předimenzovanými batůžky. Sakra co mám zbytečnýho? Martin nese vodu i do sprchy pro nás všechny, Borůvka komplet autonářadí, to chápu, ale mně kromě jídla na čtrnáct dní (sestavuj si ty jídelníčky, vole!) přece nic nepřebejvá…..a to nemám ručník. Klopýtaje vzhůru mi svítá - boxerky! Troje rezervní je přepych a navíc jsou těžký a zařezávaj se do řitě. Pozdě bycha honit. Příště beru jedny náhradní - slipy a „Karlosovu sprchu.“ Přesto nás vidina jednoho točenýho / frťana zdarma (nebo že by charakter?) přemůže a tak u pramene beru - podle vzoru Borůvky - se slovy „…v pohodě, ne?…“ jeden pětilitráček a Martin o kus dál u hromady dříví slušnou kládičku, kterou si kurtuje na batoh. Nebo je to kvůli fotkám? :-). Nahoře nás polomrtvý vítá prošedivělý pán neznámou řečí; měl jsem zato, že se v těchto končinách hovoří německy….a vono jo! Ale vše si necháme pro sichr třikrát zopakovat, ale na „…Bier ?“ ihned ožíváme a souhlasně kejveme. Čim to?
V pátek ráno padá definitivně volba na desetidélkovou Hillinger-Lanz za 4+. Podle popisu to vypadá v klidu, nástup zahajujem po mírném tápání kolem půl jedenáctý. Přejištěný jen štandy, sem tam stará skoba, jinak Versicherung alpin! No proč ne. Během prvních dvou délek se s Martinem shodujem - a sakra. Jdeme dál, tu převísek v komíně, tu rajbásek na plotně….nooo tak to je přísná čtyrka. S batůžkem fakt sranda stranou. Ani vydatná podpora příznivého větru (zhusta z vlastních zdrojů) nám nepomáhá. Na třetím štandu konstatujem mírné vyčerpání. Ve dvou třetinách čtvrté délky cvakám borhák a halekám dolů „..dál nemůžu!“. Slaňujem (ještě že máme dvojčata) a já si při opětovném studiu TOPA všímám poznámky „…Bewertung im Bereich des Tennengebirges relativ hart ist.“ Relativ !? Tak to je kurva tvrdý hodnocení! Čtyrka…!
V pět jsme na chatě a fotíme Lenku s Honzou (pozdějc dvě světlušky; teda to je smysl pro romantiku :-) ) při jejich ústupných manévrech. Dvě délky pod vrcholem. Schade! V sobotu ale sami po zdolání jejich cesty zjišťujem, že slanění je z Hochthronu možná nejjistější sestup; zkuste jistou nohou sejít trochu větší hromadu…většího štěrku.
Sobotní večer ve znamení obležené chaty a porovnávání brambor a hrušek. Brambory jen do guláše! Ale díky moc Borůvko! V neděli jednu rychlou jednodélku a mažeme dolů. Proč je hergot ten batoh skoro stejně těžkej?
Jo a ty panoramata……no trefili jsme to prostě parádně. Díky všichni! Noch einmal…bitte!
(Pro správné zobrazení fotografií je zásadní dobré nastavení Vašeho monitoru. Ujistěte se, že na kalibračním obrázku rozeznáte jednotlivé odstíny šedé, případně monitor přenastavte.)
komentáře [41]